NĚMECKÉ OBČANSTVÍ V ČR

 

Na území dnešní ČR žije několik set tisíc osob s německými předky. Německé národnosti byl většinou jen některý z jejich prarodičů či praprarodičů, mnohdy již dávno nežijící.

Mnozí z těchto potomků (nikoliv všichni) dnes mají nárok na německé občanství a to za velmi zjednodušených podmínek. Nemusí prokazovat znalost němčiny ani se do Německa stěhovat. Pouze si musí správně podat příslušnou žádost.

Občanství ČR těmto osobám zůstává. V případě úspěchu se zcela legálně stávají osobami s dvojím občanstvím.

Tisíce potomků českých Němců si již německé občanství obnovily, avšak desetitisíce dalších o svém nároku vůbec nevědí.

Pokud vás zajímají historické souvislosti, čtete dále:

 

ZA DRUHÉ SVĚTOVÉ VÁLKY

 

Před druhou světovou válkou žily na území českých zemí asi 3 miliony etnických Němců, převážná většina z nich v pohraničí. Mnohdy žili ve smíšených rodinách.

V souvislosti s těžkým obdobím německé okupace v letech 1938 až 1945 došlo k průniku německého občanství do českých zemí. Naprostá většina osob německé národnosti se tehdy stala německými občany. Společně s nimi i jejich české manželky a děti žijící ve smíšených rodinách. Státní občanství se v té době odvozovalo zásadně od manžela a od otce (podle německého i československého práva).

V důsledku Mnichovské dohody obdrželo k 10. říjnu 1938 německé občanství asi 3 100 0000 předválečných československých občanů na území postoupeného pohraničí. Jednalo se o osoby německé národnosti a dále také o jejich české manželky a děti ze smíšených rodin. Německé občanství nabývaly automaticky (bez žádosti) podle československo-německé smlouvy o státním občanství a opci uzavřené v listopadu 1938.

Německé občanství podle smlouvy připadlo i některým Čechům a ryze českým rodinám, pokud pocházely z obsazeného pohraničí a neoptovaly ve lhůtě do 29. března 1939 pro zachování československého (později protektorátního) občanství. Jednalo se zejména o české obyvatele Hlučínska.

Po ustavení Protektorátu Čechy a Morava 15. března 1939 došlo k rozšíření německého občanství také do okupovaného českého a moravského vnitrozemí. Podle dvou nařízení, z dubna 1939 a června 1941, nabývaly německé občanství opět osoby německé národnosti a jejich české manželky a děti ze smíšených rodin a samostatně dokonce i Němky a děti žijící ve smíšených rodinách, ve kterých byl manželem či otcem muž české národnosti (on sám se německým občanem většinou nestával). Osoby se vzdálenějšími německými předky si mohly o německé občanství rovněž požádat. Německé občanství ve vnitrozemí obdrželo asi 300 000 osob.

Zvláštní situace panovala na Těšínsku. Tamní Němci byli po říjnu 1939 zapsáni do tzv. národních soupisů (Volksliste I a II), čímž se z nich stali němečtí občané. Od března 1942 byli do tzv. třetího národního soupisu (Volksliste III) nuceně zapisování také Češi, kteří se rovněž stávali (podmínečně) německými občany. Toto občanství jim mohlo být do 10 let zase odebráno. Trvale se německými občany stávali až vykonáním vojenské služby v německé armádě (v drtivé většině nedobrovolné). K zápisu do tzv. třetího národního soupisu bylo donuceno asi 60 % obyvatel regionu českého původu.

 

NĚMECKÉ OBČANSTVÍ PO ROCE 1945

 

V letech 1945 a 1946 bylo více než 95 % osob německé národnosti z obnoveného Československa vysídleno do Německa nebo Rakouska (tzv. odsun Němců).

Avšak! Více než 350 000 osob, které za okupace měly německé občanství, nakonec smělo v českých zemích zůstat. Jednalo se zejména o české manželky Němců a děti žijící ve smíšených rodinách. Společně s nimi směli většinou zůstat i jejich manželé a otcové německé národnosti. Odsun se netýkal ani Čechů z Hlučínska a Těšínska. Byli z něj vyjmuti rovněž antifašisté německé národnosti (kritéria pro zařazení do této kategorie však byla docela přísná, mnozí z nich dokonce odešli do Německa dobrovolně). Ministerstvo hospodářství dále vydalo asi 3 000 výjimek pro německé rodiny, ve kterých žili odborníci důležití pro chod hospodářství (strojní inženýři, technici, lékaři), které byly z odsunu rovněž vyjmuty.

Všem neodsunutým osobám německé i české národnosti bylo nejpozději do roku 1953 různými formami obnoveno československé občanství. Z československého pohledu byly v dalších desetiletích považovány pouze za československé občany a na jejich německé občanství bylo zapomenuto. Ani ony samy se touto otázkou v drtivé většině dále nezabývaly.

Mnohé z neodsunutých osob v poválečném Československu (nikoliv všechny!) přitom zůstaly podle spolkové právní úpravy nadále německými občany a toto občanství po nich dokonce v dalších desetiletích nabývali i jejich potomci (děti, vnuci, pravnuci), rovněž narození a trvale žijící na území ČR, v drtivé většině bez toho, aby o tom vůbec věděli.

Nejedná se o nijak výjimečnou situaci. Např. v Brazílii a dalších latinskoamerických státech zase žijí tisíce potomků českých vystěhovalců, kteří jsou z pohledu českého práva od narození českými občany, ale většinou o tom rovněž vůbec neví.